Glosa Václava Macháčka - Riegra k letošnímu výročí okupace

Letošní výročí okupace 21. Srpna 1968

Jsem pamětník onoho osudného dne, nejstrašnějšího dne mého života. Bylo mě právě 21 let. Nebudu nyní rozvádět tu hrůzu, zážitky a beznaděj. Byli jsme zaskočeni, zrazeni domnělými přáteli, falešnými bratry se smrtícím objetím. Nebyla šance se bránit. Také platí, že boj za svobodu neměl národ pod kůží, díky takovým politikům, jako byl Edvard Beneš.

Letošní vzpomínka na osudové dny se však sčítá s už více než tříletou dobyvačnou a všeničící odpornou válkou (kolikátou už), kterou vede proti svému nejbližšímu sousedu donedávna celým světem respektovaný obchodní partner, sportovní velmoc, spolupracovník ve vesmírném výzkumu a mnoha dalších vědeckých oborech, nacistické Rusko. Téměř celý svět viděl už mnoho let, kam spěje režim novodobého (i Západem) obdivovaného cara Putina a tragicky se ve svých postojích i skutcích mýlil. Alkoholik předal moc nebezpečnému vyškolenému agentovi s kriminálními zkušenostmi z mládí, jehož přebujelé ego vede tuto odvěkou říši zla do ještě větších hlubin beznaděje a který se považuje za novodobého spasitele lidstva. Dovolím si tvrdit, že dochází ke střetu dvou světů, dvou civilizací. K prozření toho lepšího světa však přichází velmi pomalu. Je pozdě, v Rusku už vládne jen imperiální myšlení a choutky nemá jen Putin, jeho okolí, přisluhovači a armáda. Zmilitarizovaná je celá společnost, která považuje rozšiřování území za jakousi svatou povinnost opravdového Rusa. Humanismus je v Rusku zcela neznámý pojem. Vládne surovost a násilí, dokonce také ve vzájemných vztazích, obzvlášť v armádě. Podobně jako za Hitlera jsou cíleně vedeni k nenávisti i děti, navlékáni do uniformiček a manipulováni stejně jako celá společnost. Malá menšina normálně myslících lidí buď emigrovala, nebo tiše trpí ve své zrůdné vlasti zastrašená dokonalou násilnou mašinérií Putinova režimu. Převážná většina jasně podporuje agresi, případně nevnímá, nemyslí a utápí vše v alkoholu, což má v Rusku obrovskou tradici, a to dokonce v mezních podobách. Kořeny toho všeho animálního zla a surovosti jsou hluboko v dějinách země, jejíž vývoj je diametrálně odlišný od vývoje evropské civilizace. Jsou o tom napsány stohy odborné literatury. Je také mnoho textů, které dokumentují tradiční kult násilí. Tento fenomén najdeme také v dílech mnoha ruských klasiků obdivovaných ve světovém měřítku, mnohdy ovšem pod vlivem jakéhosi zvráceného romantizmu a pochybného obdivu k Rusku. U nás dobře známé varování před falešným, despotickým a zrádným Ruskem od Karla Havlíčka Borovského nebylo první a jediné. Už čtyři roky před ním poznal Rusko z blízka francouzský aristokrat, spisovatel Astolphe de Custine a přinesl světu svá otřesná svědectví o ruské podstatě. Jeho kniha Dopisy z Ruska (Rusko v roce 1839) vyšla v Rusku v roce 1996 a u nás v nakladatelství Argo v roce 2015. Rozhodně stojí za přečtení. Odvážný spisovatel už tenkrát riskoval život.

Ukrajina je složitá i se svými dějinami, ale rozhodně nepatří do říše zla. Bojuje o svoji svobodu, ale i o svobodu dalších okolních zemí, které se právem cítí ohroženy zcela bezskrupulózní snahou Ruska obnovit Sovětské impérium pod různými záminkami, jako je ochrana ruských menšin a podobně. Putin a jeho režim se však nejvíce bojí existence velké svobodné země v těsném sousedství, to byl zřejmě ten první důvod Putinova rozhodnutí k invazi. Svoboda je totiž nakažlivá. Když už se mu nedaří Ukrajinu dobít, tak se nyní z posledních sil snaží ji alespoň zničit. V roce 1945 nám nepřivezly ruské tanky svobodu, ale nové područí. Rusko permanentně lže, vždycky lhalo, ničí, co je mu v cestě, zabíjí a vraždí po celém světě, snaží se rozložit vyspělé společnosti cílenou masivní činností svých i najatých agentů, ovlivňuje politické procesy v mnoha zemích, bohužel často úspěšně. Na své zločiny je pyšné a polovina světa to nevidí, nebo to nechce vidět z mnoha pochybných důvodů. Ta lepší, vyspělejší polovina světa se teprve probírá, naštěstí. Rusko potřebuje přes prsty, odříznout, izolovat. Svět musí přestat být naivní a ty špatné musíme hlídat. V Radě bezpečnosti OSN nemá agresor co pohledávat. OSN ztrácí smysl. Svět se musí probudit a přestat věřit lhářům a manipulacím. K obrodě bude Rusko potřebovat asi hodně generací. Co se vytváří po staletí, nelze změnit v dohlednu. Takže alespoň pro mne je letošní výročí okupace výrazně překryto prožíváním současné tragické situace Ukrajiny a jejím neuvěřitelně statečným odporem Ruské zločinné agresi. Pomáhejme Ukrajině