Dobrý den, předně děkuji paní místopředsedkyni, panu ministrovi, všem poslancům, senátorům a hostům za účast na tomto setkání i za jeho konání. Je mi ctí zde promluvit, a zároveň prosím o toleranci nemalého rozdílu mezi věhlasnými řečnickými schopnostmi mého prapraděda a mě samotného. Mluvit spatra před tak důstojnou společností si vážně netroufám, také proto, abych neřekl něco, co nechci.
František Ladislav Rieger nebyl jen zakladatel českého parlamentarismu. Spolu se svým tchánem Palackým založili i první českou politickou stranu, ale největší jeho zásluhy spočívaly v nezměrné šíři oborů, které svou aktivitou ovlivnil a kde zanechal nesmazatelné stopy. Podstatnou roli v tom hrál také Riegrův rozhled, vzdělanost, nezištnost a především obrovská obětavost jeho práce pro společnost. Respekt budil i u svých politických odpůrců, včetně jeho faktického nástupce v roli vůdce národa – Masaryka, jehož ego ovšem příliš nepřálo udržování Riegrova odkazu. Vyzrálost společnosti, na přelomu století, ke které Rieger nesporně významně přispěl, byla nezbytným předpokladem k naší samostatné existenci. Otevřenou chválu po svém úmrtí však sklidil Rieger překvapivě od svého mladočeského oponenta, pozdějšího premiéra Karla Kramáře. Nekrolog zveřejněný v časopise ČAS, je vlastně ódou na Riegra. Je to opravdu zajímavý dokument a máte ho zde v novotisku k dispozici.
Je nutné si uvědomit, že opravdu nemáme ve svých moderních dějinách mnoho tak významných osobností, abychom si mohli dovolit takový luxus na ně zapomenout. Posledních 200 let, nám dalo jen čtyři opravdové lídry, kteří by měli být takto navždy chápáni nejen českou historiografií, ale také celou naší společností. Byli to Palacký, Rieger, Masaryk a Havel. Povědomí o Riegrovi je dnes vlivem mnoha faktorů zcela nezaslouženě naprosto žalostné. On ale nepochybně do tohoto čtyřlístku velikánů patří, stejně tak, jako už dnes trochu nedoceňovaný Václav Havel. Pečujme tedy pozorně a včas i o jeho odkaz. Byly to všechno rozdílné, ale silné osobnosti. Nikdo z nich jistě nebyl dokonalý ani bezchybný. Vykonali toho každý tolik, že jejich význam pro naši zemi je naprosto zásadní a neměl by zůstat nikdy zapomenut. Jsem rád, že tady dnes, a právě na tomto místě v památné Sněmovně, mohla poprvé zaznít tato čtyři velká jména pohromadě. Jsem rozhodnut, že ve spolupráci s předními historiky, se budu tomuto čtyřlístku velikánů věnovat i v nejbližší budoucnosti. Jsou rozdílní, ale mají také mnoho společného.
Chtěl bych zde vyslovit jedno neskromné přání. Ještě v roce 1938, bylo v Praze pojmenováno po Riegrovi asi šestnáct ulic a náměstí. Nejdůležitější z nich bylo Riegrovo nábřeží u Národního divadla. Skončilo za Hitlera a komunistů. Když se pak po listopadu 89 odstraňoval z tohoto nábřeží Gottwald, Rieger se z neznámých důvodů ke své milované kapličce už nevrátil. Rieger k Národnímu divadlu bytostně patří. Málokdo ví, že o něj bojoval už jako student a potom víc jak polovinu života. Dokonce by možná bez něj ani nevzniklo. Zbyly mu jenom odtažité sady na Vinohradech a Národní divadlo tak přišlo o společnost svého zakladatele. Postrádá to logiku a také paměť. Uchování historické paměti je přeci hlavním důvodem k pojmenování významných míst významnými jmény, v historických souvislostech. Vrátit Riegrovi nábřeží od Národního divadla, by byla hezká a zasloužená splátka dluhu, který naše společnost vůči němu nepochybně má.
Rád bych vás ještě v rámci vzkříšení povědomí o Riegrovi a jeho odkazu, pozval k nám na Riegrův zámek Maleč, nedaleko Chotěboře, který jsme po létech oprav a restaurování otevřeli veřejnosti před pěti lety, při příležitosti 200. výročí Riegrova narození. Jádrem prohlídky zámku je expozice věnovaná Riegrovi, ale také jeho tchánovi Františku Palackému. Veřejnost má tak konečně možnost, se opravdu hlouběji něco dozvědět o našich velikánech 19. století, kteří na našem návratu do vyspělé části Evropy opravdu něco odpracovali. Existuje sice, dokonce přímo v Praze, už jeden Památník F. Palackého a F. L. Riegra, ale to je bohužel velmi smutný příběh nepochopení a laxnosti vedení Národního muzea, které za více než 25 let nebylo schopno tento národní poklad řádně zpřístupnit veřejnosti a tak o něm dodnes skoro nikdo neví a je velmi obtížné ho navštívit. Jedná se o naprosto autentický pětipokojový byt tří generací obrozenců, plný skvostů, kde se konaly nejen vyhlášené salony a plesy, ale tvořila se zde právě česká politika.
Památník otevřela rodina v roce 1931 za účasti politických špiček. Komunisty byl zabaven a v restituci nebyl na rozdíl od celého MacNevenova paláce v Palackého ulici, rodině navrácen. Celé zacházení s památníkem za vlády komunistů, ale bohužel i po listopadu, je jedna velká ostuda. Přitom je považován historiky za středoevropský unikát. Paradoxem je, že právě ti dva se o Národní muzeum tak zasloužili.
Děkuji vám za pozornost, Riegrovi i nám všem přeju stále lepší zážitky, ze sledování nejen naší politiky, ale i celého vývoje naší společnosti. V duchu Riegrova zájmu o celoevropský vývoj, i společného úsilí o zachování vyspělé civilizace ohrožené barbarským východním fašismem s absencí humanity, chci za nás všechny, ještě poslat našim statečným, i za nás bojujícím bojujícím přátelům na Ukrajině, jedno Riegrovo životní heslo, uváděné na všech jeho pomnících, sochách i portrétech: „ NEDEJME SE „
Václav Macháček - Rieger