Palacký není jen tváří z tisícikoruny. Jeho varování před Ruskem je stále aktuální

Václav Macháček-Rieger

Názory

7. 6. 2026

NÁZOR / O Františku Palackém bylo řečeno i napsáno mnohé. Není pochyb o tom, že patří mezi největší muže národa. Pronikl do vývoje evropských dějin, kultury, filozofie, politiky, křesťanských i všelidských hodnot. Snažil se je národu i lidstvu předat, ale i žít podle nich, jak se k nim dobral. Svou univerzální lásku dělil mezi národ a své bližní. Celý jeho příběh je naprosto fascinující. Málokdo ví, jaký skutečně byl, jaký kulturou, emocemi i láskou prosycený byl celý jeho život. Chci změnit s několika přáteli to staleté klišé o přísné tváři historiografa, ať už z tisícikorunové bankovky či z kamenných pomníků.

Letos k tomu bude hodně příležitostí. Nedávno publikovaná první beletrie o mladém Palackém, román Aristokrat českého ducha, nám ho přibližuje úplně jinak. Připravuje se také film k 230. výročí narození v roce 2028 a právě vychází jeho Zápisky a úžasné filozofické dílo Krásověda.                                                                                                     

Možná nejvíc se ale o Palackém dozvíte při prohlídce expozice u nás na zámku Maleč u Chotěboře, který byl před osmi lety po dlouhých opravách otevřen veřejnosti. Nebo také v pražském Památníku Františka Palackého a Františka Ladislava Riegra, který jako původně privátní památník zřízený rodinou už v roce 1931 zůstal následkem zmařených restitucí na počátku devadesátých let bohužel ve správě Národního muzea. Jeho vedení celé desítky let zcela nepochopitelně tento unikátní skvost dosud řádně nezpřístupnilo veřejnosti a nesplnilo své dávné sliby. Osud Památníku je velice smutný, jde o příběh, který se marně snažím řešit už 30 let.

V rámci letošního výročí se konají desítky různých akcí na mnoha místech po celé republice. Konference, výstavy, přednášky a diskuzní panely, hromadná turistická naučná setkání, koncerty, rozhlasové a televizní pořady.Dnes je ale nejpodstatnější zmínit, jak by asi František Palacký prožíval současné události, které nás nejvíce trápí. Jsem si jistý, že by měl obrovskou obavu ze ztráty těch nejvyšších hodnot, které jsou nyní u nás, ale i jinde tak silně ohroženy. Jde o hodnoty univerzální, právě ty, které prosazoval celý svůj život. Svoboda, pravda, spravedlnost, lidská a občanská práva, solidarita a soucit.

Palacký byl svým založením bytostný pacifista a humanista. Přesto dokázal připouštět situace, kdy právě boj je zcela nevyhnutelný. Jasně rozlišoval mezi agresí a obranou. Zde nelze hledat kompromisy planými a pokryteckými řečmi o míru. Právě tudy vede ta nešťastná linie, která dnes tak rozděluje naši společnost. Je způsobena zásadním nepochopením části naší společnosti, co se vlastně děje na východ od nás, na Ukrajině a v Rusku. S vrahy se nevyjednává. To je zásadní chyba v přístupu mnohých, včetně velmocí. Surově a zákeřně napadená Ukrajina brání zcela přirozeně a statečně svoji svobodu a bojuje i za nás. To není pouhá válka, je to střet civilizací, dvou zcela rozdílných světů s rozdílnými hodnotami.

Ta otřesná zločinná agrese imperiálního Ruska proti Ukrajině má své kořeny v samotné ruské podstatě už po celá staletí. Kult násilí a krutosti, surovost, pýcha, nadřazenost či dokonce spasitelství, to jsou tradiční fenomény velké části po staletí devastované, zastrašené a militarizované ruské společnosti, bez ohledu na to, jaký tam právě panuje režim.  A byl to právě Palacký, kdo před tímto ruským imperiálním nebezpečím už dávno rázně a jasně varoval, stejně jako před zhoubným komunismem, který stále někde svádí lidstvo na scestí.

Rusko se ve své podstatě nemění, bohužel jedině k horšímu. Já jsem si prožil v ruské državě první polovinu svého života. Listopadový převrat byl pro mne zcela zásadní a stále zůstává, přes všechny problémy, nejsvětlejší událostí mého života. Jsem přesvědčen, že i můj předek František Palacký by svoje postoje a úvahy o dnešku určitě zakončil kdysi tak slavnými slovy svého zetě a spolubojovníka Františka Ladislava Riegra: Nedejme se!

A já k tomu dodávám: Nedejme Rusku Ukrajinu, jak by dnes určitě řekli i oni, Palacký a Rieger. A kdo to cítí podobně jako já, nestyďte se vyvěsit ukrajinskou vlajku, moc jich u nás už nevisí. Jsem hrdý, že ji moje manželka vyvěsila hned první den zločinné ruské agrese. A nepodléhejme těm, kteří ukrajinské vlajky nyní odstraňují.

Václav Macháček-Rieger je potomek Františka Palackého, jehož 150. výročí úmrtí si letos připomínáme. Text je upravenou verzí řeči, kterou autor pronesl 31. května během vzpomínkového setkání u Palackého hrobu v Lobkovicích v přítomnosti prezidenta republiky Petra Pavla.